Sedm Chorvatských kulturních tradicí bylo zapsáno do UNESCO

Sedm chorvatských kulturních tradicí bylo zapsáno na listinu UNESCO
15.12.2009

Koncem září provedl mezivládní výbor UNESCO pro zachování nehmotného kulturního dědictví na svém oficiálním zasedání zápis sedmi chorvatských nehmotných památek do svého seznamu. Jsou to:

* Dubrovnická slavnost sv. Blažeje (Fešta sv. Vlaha)
Dubrovnická slavnost na počest patrona města Dubrovníku, sv. Blažeje představuje mimořádný jev v oblasti nehmotného kulturního dědictví, neboť trvá nepřetržitě od 10. století do současní doby. Udržela si své tradiční charakteristické rysy a hodnotu výrazu a spojuje materiální i nemateriální dědictví duchovní dimenzí. Oslav vycházejících z legendy o pomoci světce Dubrovníku pro jeho obraně před nepřátelským napadením se zúčastňují téměř všichni obyvatelé města i jeho okolí, představitelé města i státu a představitelé římskokatolické církve.

* Krajkářství v Chorvatsku
Krajka jako svébytná ruční práce se objevila v Západní Evropě a v oblasti Středomoří v období renesance. Základními technikami bylo paličkování, šití, háčkování, příp. Pletení a síťování. Hlavní rozdíl mezi krajkami vyráběnými v západních zemích a v prostoru, kam patřilo Chorvatsko byl v osobách krajkářek. Zatímco na Západě vytvářely krajky příslušnice řeholních společenství, městské ženy i šlechtičny, konkrétně v Chorvatsku bylo krajkářství v rukou selských žen, vytvářejících malá, venkovská společenství. Krajky tvořily hlavně prso své oblečení – pro lidové kroje. V současné době jsou v Chorvatsku tři hlavní krajkářská centra, uchovávající mnohaletou tradici. Jsou to: Lepoglava v Chorvatském Záhoří, Pag a Hvar.
Paličkované krajky z Lepoglavy byly určeny především k ozdobě krojů nebo k prodeji; během času dospěla lepoglavská krajka k několika zvláštním typů. Pažská šitá krajka byla prvkem zdobícím nejprve lidové kroje, později se vyvinula i v samostatný okrasný předmět. Způsob zpracování vláken agave na ostrově Hvaru je specifický, krajky z ní jsou především samostatným okrasným předmětem. Zhotovování této krajky je omezeno výlučně na klášter benediktinek ve Hvaru.

* Dvojhlas malých intervalů v Istrii a na Chorvatském přímoří
Je to komplexní styl folklorní hudby a zpěvu. Objevuje se sice i mimo tyto dvě oblasti, ale právě v Istrii a na Chorvatském přímoří se projevuje nejkompaktněji. V podstatě spočívá na netemperovaném ladění hudebních nástrojů, charakteristické barvě tónů a jedinečné chromatické řadě tónů, který bývá nazýván istrijská stupnice. Právě tato stupnice mimo všechna obvyklá harmonická uspořádání je znakem tradiční istrijské hudby.

* Jarní průvod královen z Gorjanu
Královny s vesnice Gorjan ve Slavonii jsou dívky, které koncem jara o Svatodušních svátcích chodí v průvodu po vesnici a provádějí staré rituály, spočívající především ve zvláštních písních a tanci se šavlemi. Dívky jsou rozděleny na královny a krále. Deset těchto „králů“ má šavle a mužské klobouky ozdobené květinami. Královen je pět a mají jako nevěsty na hlavách bílé věnce. Z bohatého repertoáru písní pro tento obyčej obvykle vybírají takové písně, které se hodí pro rodinu, kterou hodlají navštívit. Obyčejně zpívají mladé dívce, mládenci nebo mladé nevěstě. Mezitím „králové „ tančí tanec se šavlemi a královny svými písněmi komentují jednotlivé taneční figury. Následuje tanec při hudbě, kterého se mohou zúčastnit i členové rodiny navštívené dívky nebo mládence. Královny i „králové“ jsou pohoštěni a odcházejí do dalšího domu. Druhý den Svatodušních svátků odcházejí královny do sousední vesnice.

* Každoroční masopustní průvod tzv. zvonkařů (chorv. zvončari)
V době masopustu (tj. přibližně od poloviny ledna do Popeleční středy v okolí městečka Kastav u Rijeky (chorv. Kastavština) obchází asi deset skupin mladíků v maskách zvonkařů v tradičních průvodech blízké i vzdálenější vesnice, často dosti kilometrů vzdálené. Někteří mají masky, jiní jen zvláštní pestrobarevné pokrývky hlavy symbolizující plodnost a vegetaci. Všichni jsou oblečeni do o kožešin a nesou zvonce, na které neustále zvoní. Tento rituál pochází z dávných dob a zosobňuje magická kouzla, která měla ovlivnit plodnost přírody. Dodnes si uchoval velkou životnost. K průvodu zvonkařů se v každé vesnici připojují místní obyvatelé, což vždy přispívalo k velmi dobrým sousedským vztahů v kraji. Na tento obyčej se váží i specifické pokrmy, tance, výroba součástí oděvu zvonkařů a různý způsoby chování všech zúčastněných.

* Procesí za křížem (Procesija Za križem) na ostrově Hvaru
Toto procesí je naprosto jedinečný obřad lidové zbožnosti, který je domovem ve střední části ostrova Hvaru. Je výrazem náboženské a kulturní identity obyvatel tohoto kraje. Bez přerušení trvá již pět století. V noci ze Zeleného čtvrtka na Velký pátek vychází ve 22 hodin ze šestí obcí – farností v této části ostrova šest procesí. V čele každého je vybraný nosič kříže (chorv. križonoša), na ramenou má těžký kříž a doprovázejí jej členové místních náboženských bratrstev ve zvláštních hábitech, zpěváci a množství věřících. Ústřední zpěv tvoří Pláč matky Boží, pašijový text z 15. století, zpívaný formou dialogu vybranými zpěváky tzv. kantadury. Za osm hodin projdou procesí každé kolem 25 km, s krátkými zastávkami v kostelech či kaplích na cestě. Procesí se nikdy nesmějí potkat. Zakončení procesí je v kostelech ve vesnicích, odkud průvody vyšly, kde již čekají kněží, kteří se procesí nezúčastňují. Procesí je emotivní záležitostí účastníků a je vyvrcholením lidové zbožnosti v roce a obdobou kajícnických průvodů v Evropě. Zvláštní, velmi náročnou úlohu má přitom križonoša (jeho kříž váží kolem 18 kg).

* Výroba tradičních dřevěných hraček v Chorvatském Záhoří (Hrvatsko Zagorje)
Dřevěné dětské hračky jsou výrobky z oblasti Chorvatského Záhoří a mají již starou tradici. V 19. století se tato výroba začala v dané oblasti rozvíjet a udržela se až dodnes především ve vesnicích Laz a Tugonica, jakož i ve známém poutním místě Marija Bistrica. Počínaje jednoduchými hračkami jako byly pastýřské píšťalky se sortiment rozšiřoval a v některých obdobích dosahoval až 120 druhů různých hraček. Způsob jejich výroby v určitých rodinách se přenášel z generace na generaci a udržel se v nich do současnosti. Typické je, že je vyrábějí muži a ženy je obarvují. Jako materiál se většinou používá dřevo stromů, které rostou v okolí, jako je lípa, vrba, buk a javor. Dřevo se nejprve suší, pak se z něho vyřeže hrubá figura a ta se za pomoci dřevěných nebo kartonových šablon zvláštním nástrojem dotváří. Pak se malují – vesměs ekologickými barvami – používá se hlavně červená, žlutá a modrá barva. Dnes se vyrábí na padesát druhů hraček, od různých píšťal, bubínků a zvířátek k předmětům denní potřeby.

Zdroj: Chorvatské turistické sdružení