Chorvatská architektura

Architektura byla v Chorvatsku podobně jako jiná umění ovlivňována postavením země v Evropě. V církevních i světských budovách se snoubí prvky z nedaleké Itálie a Německa a další formy byzantského či slovanského původu. Toto mísení různých vlivů bylo patrné poprvé za Římanů a pokračuje do dnešních dnů. Některé slohy nabyly obzvlášť velkého významu, kupříkladu působivé katedrály při pobřeží Jaderského moře, odkaz mnoha staletí benátské nadvlády.

V chorvatském vnitrozemí převládá barokní sloh, charakterizovaný bohatou ornamentikou a expanzívními tvary. Počátky chorvatské architektury se datují od předrománské epochy, do doby vlády knížete Branimíra v 9. století, který vytvořil první chorvatský stát. Později se rozšířil románský sloh, který zůstal v oblibě až do 16. století. Budovaly se trojlodní katedrály a kláštery s křížovými chodbami, veřejné objekty, radnice a lodžie.

Důkazem dlouholeté benátské hegemonie je gotika podél istrijského a dalmátského pobřeží. Rozvinula se po dobytí jadranského pobřeží Benátčany v r. 1420 a je základním projevem úzkého kontaktu vzniklého mezi oběma zeměmi. Benátská gotika ovlivnila vzhled nejen dalmátských a istrijských kostelů, ale i rezidencí v Pule, Rabu, Pagu, Zadaru, Šibeniku a Splitu.

Renesance se mohla rozvíjet jen v těch částech země, které netrpěly pod tureckou nadvládou. Nejvýznamnějšími architekty a umělci té doby byli Juraj Dalmatinac, Nikola Firentinac a Andrija Aleši, kteří pracovali převážně na jadranském pobřeží.

Po uzákonění křesťanství po vyhnání Turků se rozvinulo baroko. Architekti hlavně německého původu projektovali veřejné i soukromé stavby, které obohacovali o výzdobné prvky podobné ornamentům v kostelech a na zámcích.

Do konce 19. století se stal obchodním a politickým centrem Záhřeb. Následující století se v hlavním městě začaly prosazovat různé experimenty, nejdříve inspirované vídeňskou secesí, později modernismem.